Když jsem si tak z kraje roku ležel doma se sádrou a přemýšlel o programu na zbytek roku, padnul mě do oka závod Hostýnská Osma. Líbil se mi hned z několika důvodů. Je blízko, není moc dlouhý a vzhledem k termínu je to rozumná generálka před Beskydskou sedmičkou. Jal jsem se teda hledat parťáka pro oba závody. Machyn mě poslal do míst, kde se mu vyskytly při loňské B7 nepříjemné opruzeniny, brácha se taky netvářil nijak nadšeně a tak padla volba na Jirku „Jahůda“ Straku. Ten se v květnu úspěšně prozvracel Pražským maratonem, což mě utvrdilo v tom, že to je zarputilý jedinec schopný všeho.

V den závodu přešlapujeme před rajnochovickou tělocvičnou a oproti špičkově vybaveným závodníkům vypadáme jako návštěva z vesmíru. Navíc nás krátce před startem zastihuje smutná zpráva – Jahůdovi doma nežere prase. Než jsme však stihli probrat složení šrotu, zazněl výstřel a více jak 500 závodníků se vydává vstříc 62 kilometrové trati. Po pár metrech po asfaltu nás čeká 200 výškových metrů ke Kuželovu památníku. Předbíhat není kudy a profil kopce nám stejně rychlejší tempo nedovolí. Jdeme tedy poslušně v zástupu až nahoru a pak se rozbíháme k první kontrole. Poté následuje poměrně dlouhá zvlněná pasáž, kde naplno propuká Jahůdova závodní vášeň. Za soupeře si vybírá kluky běžící za Valachbajk cyklomira. Následuje seběh na Košovy, brod přes potok, výstup na Vičanov a Tesák, neustále se vzájemně předbíháme a pohled na hodinky říká, že jsme zbytečně rychlí. Můj nápad – zpomalit – zůstává bez odezvy a tak v hlavě přemítám, jak Jahůda přibrzdit násilím. Než ho však stihnu píchnout hůlkou do oka, přichází výstup na Čerňavu a Jehelník, kde naši soupeři ztrácí a následně blátivý seběh na Chvalčov, kde pro změnu ztrácím já, Jahůda. Na občerstvovačce na něj chvilku čekám a vyrážíme přes zříceninu hradu Obřany na Rusavu. Tady přichází moje oblíbená kratochvíle. V mírném seběhu polevuje koncentrace, zakopávám a po následném kotrmelci mám křeč v obou nohou. Naštěstí se z toho vzpamatovávám docela rychle a běžíme dál.     

Na 35 Km nás čeká občerstvovačka. Oplachuju ruku od krve, nacpu do sebe trochu ovoce a hodně vody. Pokukuju po polévce, když v tom se přiřítí kluci z Valachbajku. Nevěřím svým očím, jak se dokázali zvednout a chuť na polévku je fuč. Musíme běžet dál. Za Rusavou je krátké stoupání, kde šetříme síly do další dlouhé běžecké pasáže. Ta končí kontrolou na 46 kilometru, kde se dozvídáme, že jsme pátí v kategorii dvojic.  Nadšení nám však dlouho nevydrží.  Následuje krátký seběh, po kterém se za náma znovu objevují Valachbajci. Celé stoupání na Holý vrch a následný běžecký úsek na Tesák se do toho snažíme šlápat a jejich útok na chvilku odrážíme. Na Tesáku je poslední občerstvení a já už cítím, že mně něco chybí. Cpu do sebe raději všechno, abych náhodou nevynechal to, co potřebuju. Pejsek s Kočičkou by mi jen tiše záviděli.  Bohužel ta žranice trvá příliš dlouho. Tak dlouho, že nás předbíhají Valachbajci (navíc si myslí, že jsme před nimi a tak nás až do cíle honí) a tak dlouho, že jsem stačil úplně vytuhnout. Do kopce se sunu jak Pumpa po kebabu, hlava by chtěla, ale nohám to nejde. Naneštěstí, Jahůd má stejný problém z kopce a tak na sebe pořád čekáme. Koneckonců, jsme tu jako tým a jako tým dobíháme i do cíle. 62 Km a 2500 výškových metrů absolvujeme v čase 8 hodin a 4 minuty na 7. místě v kategorii mužských dvojic a na 5. místě v naší věkové kategorii.

Co dodat? Snad jen kompliment Jahůdovi, jak se popral se svým prvním závodem podobného typu. A obrovskou poklonu pořadatelům.  Krásná a skvěle značená trať, ochotní a příjemní pořadatelé kdekoliv a kdykoliv, bohaté občerstvení. Těší nás, že jsme mohli být u toho.